Publikoval jan.svezi | Feb 25, 2025 |

Jaké okolnosti vedly k tomuto vývoji okolností, sem nebudu rozepisovat. Všechno mělo být tak, jak to bylo. Nakonec se vše odehrálo přesně podle toho, jak jsme si to naplánovali. ☺

Asi ve dvě v noci mě probudil odtok plodové vody. Ležela jsem na levém boku a ten pocit bych přirovnala ke skoku na špatně uzavřenou litrovou PET lahev plnou vody. Přesto, že jsem rodila počtvrté, dosud jsem takovýto samovolný odtok plodové vody nezažila. Chvíli jsem zaraženě ležela a zpracovávala, co se to vlastně stalo. Poprosila jsem manžela, jestli by mi přinesl ručník a převlékl promáčenou postel, protože tohle jsem opravdu nečekala. S ručníkem mezi stehny jsem se přesunula do koupelny a zaujala výsostné místo na záchodové míse. Po zkušenostech s předchozími porody jsem předpokládala, že v ten moment vše nabere rychlý spád a do dvaceti minut máme hotovo.

To byl vlastně i důvod, proč jsem se neobtěžovala kontaktovat (ani si předem domlouvat) nějakou porodní asistentku. Stejně by nestihla přijet. Příchod našeho druhého a třetího miminka na svět byl tak rychlý, že jsme je přijali do náruče doslova na příjmu ve dveřích porodnice. To se ostatně také odehrálo přesně podle tohoto scénáře jen proto, že jsem si po prvním poměrně svižném porodu plna obav neustále opakovala „hlavně ať to stihnem“. A jakkoli jsem si přála prožít klidný a plynulý porod, v nejmenším jsem nedoufala, že bych jej takový i mohla zažít.

Ovšem sotva jsem dosedla na záchod, nic. Rozhostil se naprostý klid. Plodová voda nejspíš odtekla všechna, ani čůrat se mi nechtělo. Jako by někdo vypnul svět. Tak jsem se zase zvedla a rozhodla se této příležitosti využít k realizaci všech svých přání, která jsem si tolikrát tiše vizualizovala. Donesla jsem si do koupelny veliké krystaly, čajové svíčky, otočila jsem kohoutkem a začala napouštět vanu. Když se pořád nic nedělo, došla jsem ještě pro repráček a mobil, abych si nalistovala nějakou příjemnou hudbu…

Teprve poté, co jsem si vše pečlivě připravila, ozvalo se první píchnutí v podbřišku a já ztěžka dosedla zpět na záchodovou mísu. Tam se moje tělo začalo připravovat na přirozený porod postupným, avšak úplným vyprázdněním. Abych pravdu řekla, porod do záchodové mísy jsem nějakou dobu zvažovala, neboť se mi tam taaak dobře sedělo! A ačkoliv se mi v tu dobu už napouštěla teplá voda do vany, vůbec se mi do ní nechtělo. Poté, co manžel naházel mokré ložní prádlo do pračky, přišel se na mě podívat a zajímal se, jestli něco nepotřebuju. Když jsem jen zavrtěla hlavou, odešel si ještě pro vlastní peřinu a „ustlal“ si zády opřený o zapnuté topení. „Tak já si zdřímnu, kdybys cokoli potřebovala, jen řekni.“

Když už jsem měla pocit, že není, co by odešlo, rázovala jsem po naší malé koupelně dva metry tam, dva metry zpět. Zatímco jsem vyšlapávala pěšinku v dlažbě a střídavě hledala pohodlnou – jakkoli krkolomnou – polohu na koberečku vedle vany, manžel spokojeně podřimoval vsedě na podlaze. Byl na něj komický pohled. Svým dvoumetrovým tělem vtěsnaným na několik centimetrů čtverečných, hlavou spadenou nazad a dokořán otevřenými ústy, zakrytý po krk pruhovanou peřinou, mě obvykle k nebeským výšinám vynášející manžel držel solidně při zemi. Navzdory sílícím kontrakcím jsem se musela (trochu poťouchle) usmívat.

Nakonec mě střídání horka a zimy donutilo vzít zavděk horkou vanou a vlezla jsem si do vody. To probudilo manžela. „Už?“ otevřel jedno oko. „Ne, klidně spi,“ znovu jsem se neubránila úsměvu. Přes okraj vany jsem si přehodila ručník, abych měla pevnou oporu pro udržení pohodlné polohy ve vaně. V okamžiku, kdy jsem se přistihla, že se čelistmi zakusuji do ručníku, držel už manžel hlídku a vyčkával, připraven splnit jakýkoli povel.

Tady nesmím vynechat velmi důležitou vsuvku. Touto dobou jsem v jeden jediný okamžik kratince zapochybovala, jestli to zvládneme, jestli jsem se nepřecenila. Zvedla jsem zrak k mému muži, který se zrovna rozhlížel kolem sebe a pronesl: „Do takového prostředí bych si přál se narodit.“ Ta věta zapůsobila podobně, jako by mi někdo píchnul adrenalin. Jako bych vstala z mrtvých. Vzedmula se ve mně vlna naděje, odhodlání, důvěry a zalila mě taková vlna energie, že smetla sebemenší pochybnosti a já jsem věděla, že všechno dobře dopadne. Prostě jsem to věděla.

„Mám jít za tebou?“ ptal se muž ochotně. Jen jsem zavrtěla hlavou a znovu zaťala zuby do kusu hadru. „Teď už ale jdu,“ rozhodl po chvíli, svlékl si pyžamo a vstoupil do vany za mnou. Jak se miminko posouvalo směrem na svět, pocity mé dolní poloviny těla se měnily od palčivých, vroucích až po naprosté znecitlivění, takže jsem postup porodu zkontrolovala rukou. „To už je hlavička?“ podivila jsem se, když jsem pod vodou nahmatala podivně chlupatou bambulku velkou jako pěst a byla jsem si téměř jistá, že já to nejsem.☺ Vzápětí hlavička vyklouzla ven. Při první křeči jsem neměla sílu tlačit. Při druhé jsem se potřebovala nadechnout a věděla jsem, že to ještě nezvládnu. Napotřetí jsem se zhluboka nadechla a povila čtvrtého syna přímo do manželových čekajících dlaní.

Všem bych přála takto nádherný, přirozený, harmonický a dokonalý příchod na svět. Všichni si ho zasloužíme. A jak napsala jedna má oblíbená autorka: „Je jedno, kde rodíme. Hlavně, když si ten klid dokážeme vzít s sebou. Pak můžeme prožít takto láskyplný a přirozený porod úplně kdekoli.“